INTUICE JE DAR

25. 08. 2008, Alice Liznerová

„Zázraky se dějí, ale takových těch viditelných očima a hmatatelných prstem je málo,“ říká doc. PaeDr. Pavel Kolář (45), přednosta rehabilitační kliniky 2. LF UK.

Kromě jiného Pavel Kolář patří dlouhé roky k týmu odborníků, který pečuje o zdraví prezidenta republiky, přednáší doma i v zahraničí a šestkrát byl ve zdravotním týmu na olympijských hrách – letos k nim přibude Peking. Má tři děti a k tomu všemu na něj nedají dopustit jeho pacienti, mezi něž se není jednoduché dostat – vždyť den má jen čtyřiadvacet hodin. V čem tkví tajemství úspěchu tohoto fyzioterapeuta? V citlivých rukou? Dar od boha? Sám říká, že „tělo a duše jedno jsou“, a pro léčení považuje za důležité, aby byl vedle „úzké specializace respektován holistický přístup, založený na určité systémové funkční provázanosti“. Přestože se doc. Kolář pere s časem, na čtenáře časopisu MŮŽEŠ si ho udělal.

Jaké techniky a přístupy používáte ve své práci?

Přístupy, které využívám, vycházejí hodně ze systémového začlenění patologického nálezu. Myslím, že tato oblast myšlení je v medicíně nedostatečně akceptovaná. V klinické medicíně se hodně soustředíme na vlastní orgán (sval, kloub, ledvinu, srdce apod.), ale zapomínáme na jeho integraci do funkce centrálního nervového systému, do funkcí humorálních, nemluvě o funkcích psychických. Skoro není článek našeho organismu, který by nebyl informačně, a tím i efektorově spjat se systémovým řízením. Bez tohoto aspektu pohledu nelze pochopit příčinu řady onemocnění, vývoj, variabilitu efektu léčebných postupů apod.Kde se vlastně učíte?Musím se učit pořád, i když to už není způsobem, jakým to bylo na škole. Teď například píši učebnici a musel jsem k tomu přečíst více literatury než v době, kdy jsem studoval. Vedu postgraduální studenty, učím na vysoké škole a to vše předpokládá, že se s řadou věcí musím seznámit podrobněji, než bych potřeboval pouze v medicínské praxi. Znalosti jsou jedna věc, druhá je umět je správně používat. Tomu se také stále učím. Důležitá je i intuice. To je určitý dar, o který se člověk musí starat. Dá se hodně rychle ztratit.Staráte se o přední sportovce, ale chodí k vám pro pomoc i lidé s různými zdravotními handicapy. Odbelhají se, odjedou na vozíku z nemocnice či z léčebny – a co teď? Co byste z pohledu své odbornosti vytkl specialistům, jejichž pacienty přebíráte?I naše klinika je specializovaná a má specialisty. Ti jsou potřeba stejně jako specializovaná centra. Vzhledem k výjimečnosti a specifice některých onemocnění nemůže spád optimálně řešit vzniklý problém. Vezměme třeba chronického pacienta po míšní lézi, u něhož vznikly komplikace, nebo pacienta s dětskou mozkovou obrnou, kdy je nutné indikovat operační léčbu. Pro jejich řešení je rozhodně výhodnější, aby léčba byla specializovaná, centrovaná a nebyla řešena plošně. Na druhé straně tím, že je medicína příliš atomizovaná, pacient často přebíhá mezi specialisty a v systému chybí někdo, kdo by vše koordinoval.Kde vidíte hlavní problémy?Myslím, že je důležité, aby se financování zdravotní péče více přiblížilo reálným potřebám spojeným s průběhem léčby a integrace pacienta do společnosti. Hodně se to liší u jednotlivých diagnóz. V této oblasti vznikají hluchá místa a někdy až absurdní situace. Myslím, že až na malé nedostatky je u nás relativně dobře řešena například péče o spinální pacienty. Máme zde fázový model, který respektuje jednotlivá stadia postižení, a tomu je přizpůsobeno i financování. Problém vidím jen v oblasti předepisování zdravotních pomůcek.Jste autorem moderní formy manuální terapie, která vychází z principů vývojové kineziologie a je užívaná zejména u vertebrogenních pacientů. V čem spočívá?

Hodně vycházím z řídicích procesů, resp. programů, které umožňují automatické reakce a adaptační procesy organismu. Náš organismus má velmi silné kompenzační a autorepační schopnosti, jen je neumí v plné míře využít a my jej k tomu musíme cíleně vyprovokovat. Paradoxní trochu je, že některé postupy řazené do manuální medicíny s tímto faktem jakoby vůbec nepočítají. Často, když přednáším v zahraničí, dostávám mnoho knih zabývajících se manuální medicínou. Kdybych je poskládal, bude to mít dva metry, ale o mozku tam není skoro nic. Zabývají se pouze tím, jak napravit kloub, jak ovlivnit trigger point apod., ale s odrazem těchto poruch v mozku nepracují. Já těmto knihám říkám, že jsou dekapitované. Je potřeba si více uvědomit, že funkční poruchu kloubu, trigger point apod. můžeme ovlivnit nejen lokální terapií, ale i přes řídicí funkce – a v tomto smyslu je potom třeba chápat i vznik těchto funkčních poruch.

Kde ji lze nejlépe použít?

Použití jde napříč klinickými obory. Techniky zaměřené na funkční patologii pohybové soustavy používáme v ortopedii, neurologii, ale i v interně, onkologii apod. Pohybový systém jednotlivé klinické obory propojuje. Například detailní znalost funkce hybné soustavy má zásadní význam pro klinickou diagnostiku všech oborů. Je příznačné, že pacient například s interním nebo onkologickým onemocněním přichází k lékaři nejdříve s tím, že ho třeba bolí sval, v zádech, nikoliv s příznaky vlastního onemocnění.

Snad neznám člověka, kterého by občas nebolela záda – máte recept, jak snášet bolest a co dělat, abychom se jí vyhnuli?

To, že hodně lidí bolí záda, spočívá v tom, že se takto projevuje řada příčin, včetně psychických. Domnívám se ale, že důvod nárůstu počtu pacientů je i v tom, že jsou bolesti zad akceptovány jako onemocnění. Dříve nebyly brány vážně a v řadě případů přešly samy. Léčby se dnes účastní řada odborností – ortoped, neurolog, rehabilitační odborník, anesteziolog, rentgenolog, revmatolog, neurochirurg, spondylochirurg – a každý z nich využívá a preferuje postup své odbornosti. Postup často není koordinovaný a nerespektuje faktor etiopatogenetický. Proto, aby byla využita správná strategie léčby, je zásadní důkladná diagnostika. Nestačí vzít anamnézu a udělat rentgen nebo magnetickou rezonanci. Pro volbu léčebného postupu musí být pacient mnohem lépe klinicky vyšetřen.

Jaké postupy jsou nejvhodnější například pro lidi upoutané na vozík, co v první řadě doporučujete?

U pacientů upoutaných na vozík je důležité, aby paralelně s jejich rehabilitační léčbou byla řešena jejich integrace, a to včetně budoucího pracovního zařazení. Řada pacientů tuto otázku není ochotna řešit, neboť se špatně ztotožňuje se svým handicapem. Pak se stává, že neustále objíždějí rehabilitační pracoviště bez toho, aby tato zásadní oblast budoucího života byla řešena. Jedna z věcí, které se musejí zlepšit, je zajištění péče při vzniku sekundárních komplikací – dekubity, urologické problémy apod., které u těchto pacientů často vznikají. Tato léčba vyžaduje specializované pracoviště s interdisciplinární spoluprací. Vzhledem k tomu, že je tato péče nákladná, není u nás dostatečně systematicky řešena.

Původně se říkalo, že jste i autorem metody zvané reflektologie, ale vy raději mluvíte o klinické neurofyziologii. Proč? A jaký je v tom rozdíl?

Často slýcháme, že u funkčních poruch jde hlavně o „reflexní“ změny. To však nevystihuje to podstatné. Ve skutečnosti jde o programy, jichž se účastní podstatná část pohybové soustavy, jsou uloženy v paměti, lze je vyvolávat, vyskytne-li se příležitost, a modifikovat podle potřeby. Ne náhodou byl a je mozek modelem všech počítačů zpracovávajících informace a tvořící programy, i ty nejsložitější. Tyto programy nejsou dány od narození, potřebují čas, aby se utvořily. Pojem reflexní je příliš úzký.

Existují cviky, které lze doporučit všem?

Takové cviky neexistují, ale existuje způsob a princip cvičení, který je vhodný pro všechny. Jde o cvičení, kde jsme nuceni si plně uvědomovat, jak se pohybujeme, kde je v našich svalech zvýšené napětí, kde vydáváme zbytečně moc svalové aktivity. Cvičení nepředepisují, jak dýchat nebo chodit, sedět či stát, ale cílem je se naučit přesnému rozlišování. Cvičení provádíme pomalu, několikrát je opakujeme a pacient se snaží o maximální prožitek polohy a pohybu. Je nucen číst informace ze svalů, z kloubů apod. Cílem tedy není cvičit svalovou sílu, ale spíše koordinaci, která vychází z obrazu našeho tělesného schématu. Vhodným cvičením je například cvičení tai-či, metoda Mosheho Feldenkraise a některá další.

Jistě sám doceňujete význam pohybu pro život zdravotně postiženého člověka, ale přesto – dočkal jste se někdy překvapení, kdy by se dalo mluvit o „zázraku“?

Věřím, že zázraky se dějí, ale takových těch viditelných očima a hmatatelných prstem je málo. S čím jsem se setkal a považuji to za Boží působení, je oslovení, které se děje prostřednictvím utrpení. Setkal jsem se s mnoha osudy lidí, kde je možné velmi silně sledovat Boží smysl. Některé prožitky jsou nesdělitelné.

Nedávno jsem četla článek o tom, že už u měsíčního dítěte lze zjistit, jaké potíže s pohybovým aparátem bude v životě mít. A že se dá vhodným „cvičením“ už v tomto raném věku těmto problémům předejít. Je to pravda? A jak to vlastně funguje?

Touto problematikou se zabývám, ale určit prognózu pohybových poruch v prvním měsíci života není možné. Pravda však je, že pohybový systém je nezralý a průběh motorického vývoje hodně rozhoduje o naší anatomii, tj. o zakřivení páteře, postavení pánve apod. Sledovat neuromotorický vývoj není tedy důležité pouze z pohledu poruch centrálních, ale i z pohledu budoucích poruch ortopedických.Abychom se vyhnuli větám typu „to se mu to mluví“, je asi na místě prozradit, že trpíte Bechtěrevovou nemocí. Jak se s ní vypořádáváte?Tu nemoc nepovažuji za významný handicap ve srovnání s tím, co denně vidím. Naučil jsem se s ní žít. Když mluvím otevřeně o své nemoci, pak proto, abych lidem ukázal, že nesmějí podlehnout bolestem nebo onemocnění. Život nakonec není pouze o tom, že si ho budeme jen užívat. Chce-li být člověk dlouhodobě spokojený, musí se naučit žít se sebezapřením. Musíte mít vůli překonat zlozvyky, pudy nebo různé vášně.

Na internetu jsem si také přečetla slova jako: doc. Kolář je špička a dostat se k němu není jednoduché – vychováváte nástupce?

V současné době tomu věnuji nejvíce času. Na 2. lékařské fakultě UK jsem založil bakalářské a magisterské studium fyzioterapie, pořádáme kurzy doma i v zahraničí. Myslím, že obor rehabilitace a v rámci něho fyzioterapie se v posledních letech hodně posunul dopředu.

clip_image002.jpg [2078]

https://www.muzes.cz/clanky/clanek/324/