Mumio
První zmínky o Mumiu jsou starší více než tři tisíce let. Mumio znali nejen v Persii, Babylóně, Egyptě, ale i v Řecku, Římě a samozřejmě v Asii. V současnosti používané slovo Mumio (někdy psáno Mumjo, Mumijo, Mumyo) má pravděpodobně slovní základ v řečtině - znamená "tělo uchovávající". Je to název, který se používá v západní civilizaci.
Tibeťané nazývají Mumio Barak Šun (Brogshaun) - v překladu horský olej, indové Shilajit, arabský ekvivalent zní Chafiz-al-Adžsod nebo Arakul džibal - horský pot.
Z historických faktů vyplývá, že Mumio bylo jako farmakum používáno Sumery, píše se o něm ve védách - indických posvátných knihách, četně se vyskytuje v lékařských spisech jako Sušruta-Samhita, Čcaraka-Samitha, v čínské Knize o obtížných problémech. Vědomosti o Mumiu a jeho aplikaci se uchovávaly v tajnosti, předávaly se v rodinách vysoce postavených lékařů pouze ústním podáním z otce na syna.
O Mumiu pojednávají ve svých dílech i takoví velikáni jako Aristoteles, který zkoumal účinky na lidech a zaznamenal různé aplikace, jeho žák Alexandr Veliký a jiní (Shirasi, Tabíb).
Církev také znala (a zná) Mumio velice dobře, stejně tak jako nejvýznamnější středověcí představitelé lékařské vědy jako Avicena, Paracelsus, Agricola, Quiricus, Servet.