Žaludek - druhý mozek
DRUHÝ MOZEK
aneb pozvolný návrat k prastarým vědomostem. Příspěvek v madridském časopisu GEO obsahuje řadu poznatků, s jejichž využitím se setkáte v léčebně-preventivním postupu zveřejněném na těchto stránkách. Zmíněný recept ovšem vychází ze znalostí starých několik tisíc let. Některými pasážemi následujícího článku výrazně prokvétá smrtící názor, že tělo je jen jakási chemická továrna a veškeré poruchy proto lze "léčit" užitím chemikálií. Chemikálie neléčí - pouze nakrátko potlačují projevy, k nimž dochází v důsledku nedodržování nejzákladnější životosprávy, pod tlakem stresu a vlivem celkově neuspokojivých životních podmínek, velkoryse "poskytovaných" moderní civilizací. Tento postup vzápětí vyvolá nové problémy, ty zase potřebu nových "léků"...
Chemická medicína neslouží léčbě, pouze udržuje produktivní jednotlivce žijící v otráveném prostředí v pracovním procesu...
U mnoha národů je břicho považováno za sídlo pocitů a dobré či špatné nálady. Nedávné výzkumy dávají tomuto pojetí za pravdu a navíc ukazují, že naše břicho je do značné míry autonomním centrem s neobyčejně silným soustředěním nervových buněk. Někteří vědci dokonce hovoří o "enterickém nervovém systému" (ENS) jako o druhém mozku.
Trávicí orgány jsou přímo obaleny nesmírným množstvím neuronů. Jejich počet se pohybuje kolem sta milionů a po mozku tak představuje druhé největší seskupení. Ani v míše bychom nenašli takovou koncentraci nervových buněk jako v našem břichu. Jejich typy, receptory a transmitery (látky přenášející nervové signály) jsou stejné jako ve skutečném mozku.
Po počátečním váhání vzali tuto skutečnost na vědomí všichni neurobiologové a věnují se nyní intenzivnímu výzkumu všech funkcí tohoto "nově objeveného" nervového centra. Neboť je zřejmé, že tu je nejen řídicí středisko vysoce komplikované činnosti trávení, ale také zdroj řady psychoaktivních látek, které ovlivňují náš duševní stav.
Rozdělení nervové hmoty probíhá už ve vyvíjejícím se embryu. Část nervové trubice tvoří základ budoucího mozku, další část nervových buněk zůstává v oblasti břišní. Spojení mezi oběma zprostředkuje jednak mícha, jednak bloudivý nerv. Činnost trávicího traktu tak může probíhat do značné míry autonomně, aniž nadměrně zatěžuje mozek.
Neurogastroenterologie, vědní disciplína o nervové činnosti zažívacího traktu, se prosazovala poměrně obtížně a dosáhla uznání teprve v posledních letech. Avšak její první kapitoly napsal už v polovině 19. století německý neurolog Leopold Auerbach. Pozoroval vypreparované střevo pod mikroskopem a ke svému údivu zjistil, že v jeho stěně jsou mezi svalovými tkáněmi uloženy dvě vrstvy nervových buněk. Tyto vrstvy se táhly od jícnu až ke konečníku.
TRÁVENÍ
Tehdy měli vědci ještě neúplné představy o funkci střev a procesech, které tvoří vlastní trávení. Natrávená potrava prochází nejprve do třicet centimetrů dlouhého dvanáctníku, kde se smísí s výměšky slinivky a žlučníku. Enzymy v nich obsažené pomáhají rozložit potravu na jednotlivé složky. Trávení a vstřebávání živin pak probíhá v tenkém střevě, dlouhém asi pět metrů. Jeho plocha je znásobena miliony klků, zprohýbaných nesčetnými záhyby (celková plocha střev je asi 200 čtverečních metrů!). Živiny - tedy tuky, sacharidy a bílkoviny - tu přecházejí spolu s dalšími látkami do krevních cév a lymfatického systému. Zpracovaná potrava pak postupuje dále do tlustého střeva, dlouhého zhruba jeden a půl metru.
Podle vědců se tlusté střevo vyvinulo u suchozemských živočichů, aby pomáhalo uchovávat zásobu vody v těle. Člověk při trávení totiž denně spotřebuje asi devět litrů vody, obsažené v různých sekretech (sliny, trávicí šťávy apod.). V tlustém střevě se většina této vody vstřebá a vrací se zpět do organismu. Zbytek vody odchází spolu se stolicí. Téměř polovinu suché hmotnosti stolice tvoří těla mrtvých střevních bakterií, dále tu najdeme nestrávené zbytky potravy a různé další anorganické i organické látky. V průběhu sedmdesáti pěti let průměrného života projde trávicím ústrojím člověka třicet tun potravy a padesát tisíc litrů tekutiny. Přitom musí trávicí trakt zvládnout miliony chemických látek včetně mnoha škodlivin (kterých denodenně celosvětově přibývá asi 30 000...).
Auerbach neměl při svých pozorováních tušení, že nahlédl do řídicího systému celé trávicí mašinerie, složené z komplikované sítě senzorických neuronů, interneuronů a motoneuronů. Tato centrála dokáže nejen analyzovat složení potravy, obsah soli a vody nebo koordinovat průběh vstřebávaní a vylučování, ale rovněž kontroluje rovnováhu inhibičních (tlumících) a stimulačních (povzbuzujících) transmiterů, produkci hormonů a sekretů.
STŘEVO A IMUNITA
Náš kontakt s vnějším světem probíhá nejen na rozhraní pokožky a jejího okolí, ale na celé ploše trávicí trubice, jež prochází naším tělem jako dlouhý tunel. Nesmírné množství mikroorganismů, které tu trvale žijí a pomáhají zpracovávat přijímanou potravu, v žádném případě nesmí prostoupit ze střev dál do těla, stejně jako choroboplodné zárodky, které se do střev dostaly spolu s jídlem.
Střevo je největším orgánem lidské imunity a soustřeďuje sedmdesát procent imunitních buněk. V našich útrobách žije na pět set druhů mikroorganismů, které by bez této kontroly mohly způsobit nejrůznější smrtelná onemocnění. Střevní stěny jsou velmi účinným obranným valem, pokud jejich stěnu nenarušují ztvrdlé, vysoce toxické usazeniny, které způsobují místní narušení sliznice a jsou sídlištěm infektů. Mnohé z toho, co se zde odehrává, je řízeno autonomně, "na vlastní pěst". V nouzových situacích však enterický nervový systém vysílá signály do mozku a tehdy si člověk začíná své břicho uvědomovat. Dostaví se bolesti břicha, křeče, zvracení či průjmy.
PERISTALTICKÝ POHYB
Několik desítek let po Auerbachovi objevili angličtí vědci Bayliss a Starling při pokusech se psem peristaltický pohyb střev. Při tlaku na střevní stěnu se její svaly postupně stahují a uvolňují, a vytlačují tak potravu vždy jedním směrem - od úst ke konečníku. Tento komplikovaný pohyb je řízen místně, tedy ne přímo centrální nervovou soustavou. Při roztažení střeva soustem potravy dojde k podráždění příslušných buněk, uvolní se transmitery, které předají signál dále, a na konci celého řetězu je koordinovaná vlna stahů a uvolnění svalových buněk. Při laboratorních pokusech s vypreparovaným střevním úsekem pokusného morčete reagovala na podněty i tato izolovaná část a vytlačovala potravu pomocí popsaného reflexu směrem ven. Uvedený pokus byl zveřejněn v roce 1917 a jasně prokazuje nezávislost tohoto děje na mozku nebo míše. Pro správné trávení je důležitá rovnováha mezi tlumícími a aktivujícími signály, které určují rychlost a intenzitu peristaltiky. Narušení této rovnováhy (například užíváním psychofarmak!) může vyvolat chronickou zácpu, průjem a celkový dočasný výpadek nebo dysfunkci trávicího systému.
Peristaltické pohyby posunují ve střevech potravu směrem od úst ke konečníku. Tento pohyb řídí autonomní nervový systémem nezávislý na mozku. Peristaltický reflex spočívá v koordinovaném postupném stahování a uvolňování svalstva. Procházející potrava podráždí enterochromafinní buňku (EC buňka), ta uvolní serotonin, který přenese vzruch dál k nervům. Nerv pak vyšle signál ke stažení nebo uvolnění svalu.
NERVOVÉ CENTRUM
Enterické (dříve vegetativní) nervové centrum může podobně jako jiná centra samostatně získávat a zpracovávat data, rozlišovat různé stavy a reagovat odpovídajícími činnostmi. Je dokonale funkčně uspořádáno a představuje integrovaný myslící systém. S dalším překvapivým zjištěním přišel v roce 1965 mladý americký vědec Gershon, jenž tvrdí, že se ve střevech tvoří a ukládá devadesát pět procent veškerého serotoninu, tedy látky, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje náladu člověka. Odborná veřejnost na tento objev reagovala svorně - odmítla jej. Plné uznání získal Gershon až na neurologickém kongresu 1981 v Cincinnati. (Šestnáct dlouhých let ignorantství nabubřelých "vědeckých" fachidiotů...!)
Myšlenka druhého nervového centra, "second brain" čili druhého mozku, se postupně prosadila a přitahovala pozornost stále většího počtu výzkumných týmů. Brzy se ukázalo, že máme v útrobách úplnou "chemickou továrnu" (...), která vedle serotoninu produkuje a přesně dávkuje ještě čtyřicet dalších neurotransmiterů. Jejich pomocí pak navzájem komunikují nervové buňky a ovlivňují řadu životně důležitých reakcí organismu.
Mozek a enterické nervové centrum, "second brain", mají společnou řeč a jsou vzájemně propojeny, více než "se dosud předpokládalo". U pacientů s Alzheimerovou a Parkinsonovou chorobou najdeme v obou nervových centrech stejné typy poškození a obdobné je to i u nemoci šílených krav. Protože oblast břicha je dostupnější, nabízí se do budoucna příležitost rychlejší diagnózy těchto nemocí.
NĚKTERÁ ZAKONČENÍ NERVOVÝCH CENTER V TLUSTÉM STŘEVĚ
PODLE POZNATKŮ STAROVĚKÉ MEDICÍNY
1 - srdce; 2 - plíce a bronchie; 3 - žaludek; 4 - slezina; 5 - slinivka břišní (pancreas); 6 - nadledvinky;
7 - ledviny; 8 - genitální žlázy; 9 - varlata; 10 - močový měchýř; 11 - prostata; 12 - mužské a ženské pohlavní orgány; 13 - tonus pánve, sedací nerv; 14 - srdeční arytmie; 15 - kontrola strávenosti/návrat; 16 - oči a uši; 17 - Eustachova trubice; 18 - čelní dutiny; 19 - kontrola nestrávenosti/návrat;
20 - podvěsek mozkový; 21 - senná rýma; 22 - brzlík; 23 - akutní nosní katar (rýma); 24 - chronická rýma (chronický nosní katar); 25 - astma; 26 - prsní žlázy; 27 - nedostatek minerálů; 28 - štítná žláza; 29 - nedostatek vápníku; 30 - příštitné žlázky; 31 - játra; 32 - žlučový měchýř (žlučník)
Body vyznačené na obrázku nezobrazují všechna známá korespondenční centra, obrázek je přiložen jen pro představu o podstatě věci. Spojitost střev se zbytkem těla byla známa čínským a indickým léčitelům pěkných pár tisíciletí před objevem Leopolda Auerbacha.
LZE OPRÁVNĚNĚ OČEKÁVAT, ŽE SOUČASNÁ VĚDA PŘIJME TYTO POZNATKY ZA VLASTNÍ AŽ TAK ZA DVACET LET...
Podobnost struktur také vysvětluje, proč psychiatrické léky působí rovněž na zažívací trakt. Na druhé straně se testuje trávicí hormon sekretin jako možný lék autistických dětí. Zjistilo se také, že jeden z běžných léků proti migréně uklidňuje střevní činnost a antidepresiva působí proti poruchám trávení.
CHRONICKÉ PODRÁŽDĚNÍ
Na základě získaných poznatků byl nedávno uveden nový "lék" proti podráždění střev. Touto poruchou v nějaké podobě trpí až dvacet procent vystresovaného obyvatelstva. K příznakům nemoci (anglicky pod názvem "irritable bowel syndrom", IBS) patří silná nevolnost, nepravidelná stolice, nadýmání a bolesti břicha. U pacientů většinou nejsou patrné žádné zjistitelné změny, a proto bývají často odbýváni jako hypochondři. Podle současného názoru by tu mohlo jít o neuronální dysfunkci.
"Lék", který by měl pacientům pomoci, byl původně vyvinut jako prostředek proti úzkostným stavům (ale v podstatě může vše jen zhoršit, obdobně, jako časté užívání projímadel - dojde jen k další destabilizaci přirozených funkcí a reflexů! V takovém případě je třeba odstranit stresory a vyhýbat se konfliktním situacím. Jakýkoliv vnější zásah pomocí umělých petrochemických "léčiv" je přímým zásahem do výměny informací mezi "břišním" a ústředním mozkem, který mívá velice nevyzpytatelné důsledky.).
Přecitlivělost nebo nesprávná funkce enterického nervového systému se může stát zdrojem různých alergií (či přesněji nesnášenlivostí - intolerancí). Někdy to mohou být přetrvávající reakce po přestálých těžkých infekcích žaludku nebo střev. Nervový systém v těchto případech reaguje i po odeznění infekce, jako kdyby dále pokračovala.
VYSÍLÁNÍ ZPRÁV
Nervové spoje mezi mozkem a břišním nervstvem jsou do určité míry pouze jednosměrné. Devadesát procent spojů vede zdola nahoru, pouhých deset procent zpět. Je tedy zřejmé kdo je "server" a kdo "klient"! Enterický nervový systém může do značné míry pracovat autonomně, bez pokynů shora, ale sám neustále vysílá zprávy do centrální nervové soustavy našeho těla. (Toto centrum je zdrojem intuitivního myšlení. Podněty odevzdávané směrem k mozku jsou vždy korektní, jenže náš "racionální myslící orgán", vymytý milionem nesmyslů, rozhodne většinou nesprávně...) Mozek jich přijímá nesmírné množství, my je ovšem vědomě vnímáme jen ve výjimečných situacích, například jako pocit nevolnosti, nutkání ke zvracení nebo jako bolesti. (Jednáme-li permanentně "racionálně", to znamená způsobem, který je pro funkci našeho těla nebezpečný, náš intuitivní mozek se bouří a vysílá velmi jednoznačné signály.)
Avšak i ostatní signály mají svůj význam a mohou být důležité pro naši psychiku. Vyšetření pacientů s podrážděností střev ukázala, že mají nižší práh pro vnímání signálů z vlastních útrob (jsou přecitlivělí). Jestliže obvykle registrujeme teprve signály překračující určitou intenzitu, uvedení pacienti reagovali i na "podprahové" podněty. Souvisí to zřejmě s pozorovanou odlišnou funkcí v těch oblastech limbického systému mozku, které by za normálních okolností (jedná-li se o výjimečnou, nikoli permanentní situaci!) měly spustit mechanismus potlačování nepříjemných pocitů.
Zajímavé (...) je, že podobné reakce lze pozorovat také u pacientů trpících depresemi a úzkostnými stavy. Ve stresových situacích se prostřednictvím histaminu aktivují nervové buňky zažívacího traktu a dochází ke kontrakci (stahování) střev. Výsledkem jsou břišní křeče nebo průjem. Pokud se podobná situace opakuje častěji, potom se celý okruh reakcí "osamostatní" a působí samočinně i bez patrného vnějšího podnětu. Na pozdějších potížích se výrazně podílejí zážitky z raného dětství, například u pacientů, kteří trpěli kojeneckou kolikou.
STŘEVA A NÁLADA
Dnes také víme, že právě nervový systém zažívacího traktu má značný podíl na utváření našich nálad, pocitu nasycení, hladu, ale také depresivních stavů. Vždycky když začínají pracovat střeva, když se vylučuje serotonin nebo jiné neurotransmitery, všechny údaje jsou přenášeny bloudivým nervem do mozku a tam se překládají do pojmů veselost, nevolnost, vitálnost, dobrá nebo špatná nálada. Lze tak doslova říci, že naše nálada se tvoří kdesi v útrobách. A zřejmě nejen nálada.
V přední části mozku lokalizoval Američan Damasio oblast, v níž se zaznamenává aktuální stav tělesného vnímání. Ten je pak přiřazen k našim představám a myšlenkám a stojí v pozadí všech duševních operací. Podle Damasia tato oblast ovlivňuje i naše rozhodování. Pokud u některých lidí došlo k poškození příslušné oblasti, nebyli ani při celkově vysoké inteligenci schopni se rozhodnout. Chyběly jim k tomu příslušné signály. Pokaždé když má člověk přijmout rozhodnutí v podobné situaci, jaká tu už byla, vychází nejen z vlastní rozumové úvahy, ale i z podvědomých informací onoho nesmírného katalogu nahromaděných emocí a reakcí. Odtud také pochází ten zvláštní příjemný nebo nepříjemně šimrající pocit v krajině břišní, když potkáme známou osobu nebo se dostaneme do povědomé situace.
Ve střevní stěně jsou ukryty dvě tenké vrstvy nervového systému zažívacího ústrojí (enterického nervového systému). Toto druhé největší soustředění nervových buněk v lidském těle je propojeno s mozkem. Devadesát procent informací přichází směrem do mozku, pouhých deset procent od mozku směrem dolů. Mozek dostává z břicha zřejmě nejen varovné signály (např. přítomnost škodlivých látek), ale také podvědomé informace, které se ukládají a ovlivňují naši psychiku a rozhodování.
Pokusy s pacienty trpícími podrážděností střev ukázaly, že mají jiné reakce na podněty než zdraví lidé. Na snímcích levé a pravé hemisféry vidíme u nemocných aktivované oblasti nepříjemných pocitů a emoční paměti. Tito lidé vnímají podněty intezivněji a déle si pamatují negativní zkušenosti. Podobný obraz najdeme u osob s depresemi a úzkostnými stavy. Zdravé osoby stimulují oblasti, které tlumí pocit bolesti a v nichž se tvoří nálady a intuice a připravují se rozhodnutí.
Při zkoumání vztahu mezi mozkem a jeho menším příbuzným uprostřed těla je ještě velmi mnoho otevřených otázek. Jejich zodpovězení nás může přivést blíž pochopení komplexních psychických pochodů včetně záhady lidského podvědomí. Jedno je však jisté. Odborníci si začali uvědomovat, že naše břicho neplní jen vulgární materiální funkce, ale je plnohodnotnou součástí našeho psychického života.